První let Brazílií nás přivedl nedaleko Natalu na letiště Severino Lopez. Tady nás čeká Macedo a jeho žena, fantastické přivítání a výborný servis. Cítíme se tu okamžitě jako doma. Vedle hangárů je bazén, kde čekáme, než Macedo dokončí školení nového pilota a pak se všichni společně vydáme do města. Natal je hezké přímořské město a připadá nám daleko hezčí a upravenější než Recife a jeho okolí. Další den máme pohodu u moře a odpoledne mám možnost vyzkoušet si dva naprosto rozdílné virniky.
Brazilský otevřeny tandem Hummingbird H2 s motorem Rotax 912 na mě udělal dobrý dojem velmi stabilního dvoumístného otevřeného vírníku. Optimální řešení pro krátké místní cestování nebo pro pasažérské lety tady na plážích Brazilie. Druhý byl Magni 19 Shark. To byl zkušební model z roku 1995 a nesplnil požadavky pro které byl vytvořen. My jsme před 10 lety experimentovali s kabinou na Autogyro MTO sport a vznikl virnik s podobnými letovými vlastnostmi. Nikdy jsme tuto úpravu nezačali prodávat a projekt jsme ukončili. Stejný osud čekal tento Shark.
Večer jdeme jako obvykle brzy na kutě. Ráno nás totiž čeká před 6 odjezd na letiště a plánek máme na 6:30 abychom dnes stihli dvě etapy a s dotankováním po 6 hodinách letu přistáli o téměř 1000 kilometrů severněji u známého surfařského střediska a známého národního parku Jericoacoara. Nejblíže je letiste Jerileve. Odsud nás veze taxi na hotel přímo na pláži, kde se zrovna koná závod jeriwingfoilcup, ktery je součástí wingfoilracing poháru – tedy světového poháru v surfování na foilech. Témeř 60 závodníků ze 17 zemí oživilo toto rekreační centrum ale stejně se tu všude na hotelích a hospodách domluvíte jen portugalsky. My potkáváme a fandíme českým závodníkům.
Moře je bezvadně teplé a kromě bláznivého horka naštěstí přijde ještě dešťová přeháňka a trochu pročistí vzduch. Při odpoledním koupání za přílivu jdu do vody přímo z pláže vedle hotelu. Kdybych viděl pobřeží při odlivu, obešel bych skalnatý výběžek dokola. Takto přes nej netušící ostré skály přímo vstoupím. Dalších několik dní si budu léčit pořezané chodidla a ruce a chodit jako kachna. Radost z toho má ale Maťo, protože prý konečně pořád neblbnu a odpočívám.
Ale je třeba vydat se dále. Máme trochu neshodu s mladým mužem, který nám domlouval hangárování a zajišťoval benzin na další cestu. Trochu nás po předchozích slibech natáhl, ale i to se na cestách stává. Myslím, že nebyl pilot, protože v této komunitě máme po světě většinou štěstí na bezva lidi. Dalším cílem je letiste SSRS Barreinrinhas. Je nejblíže k národnímu parku Leiçois Maranhenses více než 1500 km2 písečných dun se sladkovodními jezery. Na ten vzdušný pohled na nádherná průzračná jezírka z prospektů a videí se těším a možná patřil i k jedněm důvodům této cesty.
Počkejte si, jak to nakonec s jezírky dopadne ….
